obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li po řadě x–ovou,y–ovou a z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
kde jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj. V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Pojem turbulence navrhl zavést do meteorologie polský přírodovědec M. P. Rudzki v roce 1893, ujal se však až v roce 1912 zásluhou něm. geofyzika a meteorologa A. Wegenera. V obecném fyzikálním smyslu je však pojem turbulence spojován hlavně s Osbornem Reynoldsem (1842–1912). Viz též intenzita turbulence, výměna turbulentní, promíchávání turbulentní, difuze turbulentní, spektrum turbulentních vírů, proudění turbulentní, tok turbulentní, akcelerometr.
turbulence
angl: turbulence; slov: turbulencia; něm: Turbulenz f; rus: турбулентность 1993-a3