Elektronický meteorologický slovník

viz z-systém.

v meteorologii označení pro pravoúhlé souřadnicové systémy, v nichž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vert. souřadnice je vyjádřena v délkových jednotkách. Viz též p-systém, sigma-systém, theta-systém, soustava souřadnicová hybridní.

syn. nadhlavník – bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele kolmo vzhůru vůči horizontální rovině. V místě, kde Slunce prochází zenitem, je potenciální insolace maximální. Viz též deště rovnodennostní, tloušťka atmosféry optická, úhel zenitový, nadir.

syn. zenit.

syn. vzdálenost zenitová – úhlová vzdálenost určitého bodu nebo objektu na nebeské sféře od zenitu, tedy velikost úhlu mezi polopřímkami směřujícími z místa pozorování k zenitu a k danému bodu, resp. ke středu daného objektu. Doplněk zenitového úhlu do 90° se nazývá výška nad obzorem.

syn. úhel zenitový.

syn. deště rovnodennostní.

syn. úhel zenitový.

viz kontinentalita klimatu termická.

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie směšovací délky. Viz též model algebraický.

syn. světlo zodiakální – slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází zapadlé či vycházející Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a průzračném vzduchu, tzn. v tropech a subtropech běžně po celý rok, v severních mírných zeměpisných šířkách na jaře na večerní obloze a na podzim na ranní obloze. Je způsobeno rozptýleným slunečním světlem na disku prachu kolem Slunce, soustředěném v rovině ekliptiky.

slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený kosmický prach vně zemské atmosféry, podobně jako u zvířetníkového světla.

1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají rovnoběžkový směr;
2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky nebo klimaticky významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující pro velký oběh vody na Zemi;
3. model všeobecné cirkulace atmosféry s přenosem vzduchu pouze v rovnoběžkovém směru, se stejnou rychlostí ve všech bodech kterékoliv rovnoběžky. Viz též index zonální cirkulace.

syn. index zonality – číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél rovnoběžek, vztažená buď k určité vymezené oblasti, nebo k celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější:
1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky;
2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw^–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce;
3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část;
4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).

průmět výsledného vektoru větru odpovídajícího všeobecné cirkulaci atmosféry v daném bodě, oblasti nebo hladině na místní rovnoběžku. K východu orientovaná zonální složka cirkulace se považuje za kladnou, opačná za zápornou. Viz též cirkulace zonální, proudění zonální, index zonální cirkulace, složka cirkulace meridionální.

proudění vzduchu ve směru podél rovnoběžek, přičemž obvykle se jako zonální proudění označuje proudění ve směru západ – východ. Východní proudění podél rovnoběžek se většinou označuje jako východní nebo negativní zonální proudění, popř. jako proudění antizonální. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

syn. zonalita klimatu.

regionální název horského větru v Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící dolů v závětří And ve stř. Argentině v zimě. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního šíření zvuku v atmosféře  je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též stín akustický.

syn. bioklimatologie zvířat, zooklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.

viz zoofenologie.